C'est La Vie 1 | "Žádné ale!"

11. listopadu 2012 v 19:54 | Chloé |  cest la vie

"Prosím?" Hubená blondýnka, které by málokdo tipoval že jí je šestačtyřicet, přijmula hovor. Volal jí její bývalý manžel. Netušila, co se může dít, protože většinou, když on něco potřebuje, zastaví se u ní. "Co prosím? Proč? No dobře, ale nejdřív se tam dostavím v půl třetí. Dobře, ve tři. Čau." Paní Fileay naštvaně ukončila hovor.



"Matthewe, já už nevím, co mám dělat. Poraď mi, prosím," Rachel zoufale vzdychla a rukou si hrábla do dlouhých tmavých loken.
Matthew si ji zaměřil pohledem. Příjemným pohledem.
"Rachel, ty nikdy v žádném zaměstnání dlouho nevydržíš, co?" Zasmál se. Rachel se na něho zoufale podívala a začala se také smát.
"Ne." Odpověděla přímo.
"Co by tě bavilo?" Zeptal se Matthew.
"Já nevím. Pořád jsem nenašla nic, co by mě bavilo. Nebo ono mě to baví, ale vždycky jenom na začátku. Pak už je to prudký a můžu začít zase od znova, vždyť víš." Ušklíbne se.
"No právě. A co kdyby to bylo něco tvého? Co bys mohla vlastnit jen ty. Co třeba nějaký obchod?" Navrhl Matthew a tvář Rachel se rozzářila.

"Matthewe! Ty jsi geniální!" Vykřikla. "Jako malá jsem vždycky chtěla mít svůj malý obchůdek s květinami." Přitakala.
"No vidíš, tak to zrealizujeme." Usmál se spokojeně Matthew.

"Tak takhle by to tedy nešlo, Jacksone!" Ruth Fileayová odhodí svou černou kabelku na kuchyňský pult. Nathalia, která sedí v obývacím pokoji, hned zpozoruje, že něco není v pořádku. A hned ví, o co jde.

"Ale mami!" Hájí se bezmocně Jackson. Nathalia vstane a přejde k Jacksonovi a Ruth.
"Ty taky!" Křikne Ruth na Nathalii, ale o něco mírně než na Jacksona. "Proč si mu pomáhala za mými zády? To jsem tak špatná matka nebo co?" Křičí rozhořčeně.
"Mami ale tak to neni," začne klidně Nathalia. "Jackson věděl, že bys kvůli tomu udělala poprask a řešil by to i táta a rázem celá rodina. No tak, stalo se to jednou."
"Fajn, fajn." Ruth vypadala, že se už uklidnila, ikdyž ji srdce pořád ještě rychle pumpovalo. "Ale ty," otočí se na Jacksona. "Ty, máš domácí vězení!"
"Ale mami!"
"Žádný ale mami, na měsíc a už nechci nic slyšet!"
"Fajn!" Prskl Jackson, otočil se, vyšel schody a naštvaně praštil dveřmi od svého pokoje.

Nathalia protočí oči a založí si ruce na prsou.
"No tak mami, je to puberťák." Nathalia spolu s Ruth si sednou na pohovku. "V jeho věku jsem byla taky takováhle. Dokonce i Cleo a i Rose, ikdyž na to nevypadá."

Ruth položí svou dlaň na Nathaliino stehno a pousměje se.
"Já vím. Jen nechci aby měl ve škole hejno problémů." Řekne klidně.
"Chápu, to ale nechce ani on. On se vážně snaží, ale sama dobře víš, že vždycky nejde všechno najednou." Ruth s poloúsměvem přikývne.

"Rose! Rose!" Rose se prodírá školním davem. Občas je školní chodbou projít fakt nemožné. Učitelka na hudební a literární výchovu vyvěsila na školní nástěnku papír s dramatickým kroužkem.
"No tak, Rose!" Vysoký tmavovlasý kluk doběhne Rose, která se konečně zastaví. "Konečně." Usměje se.
"Co, co potřebuješ?" Zeptá se ho.
"No, já... Vlastně, chtěl bych říct, že v pátek je u mě večírek a byl bych rád, kdybys přišla." Oznámí jí. "Přijdeš, žejo?" Rany se sympaticky usměje.
"Já, no... Já nevím. Možná."
"Dobře, dobře. Ale budu moc rád, když tam budeš." Na rozloučenou jí mávne a zmizí ve školním davu.

Rose byl v šoku. Vážně, doopravdy ji pozval její školní idol? Doopravdy ji pozval idol všech holek na škole? Doopravdy ji pozval k sobě domů?
Byla z toho všeho tak mimo, že se přiblbě usmívala. Vždyť jí přece pozval nejlepší fotbalový hráč na škole.

Nathalia zaklepe na Jacksonovy dveře.
"Můžu?" Zeptala se, když pootevřela dveře.
"Jo." Hesnul Jackson, který ležel na posteli.

Nathalia zavřela za sebou dveře a přisedla si k Jacksonovi na postel.
"Mluvila jsem s mamkou, umluvila jsem ti to na dva týdny. O moc sice ne, ale aspoň něco." Nath se pousměje.
"Díky. Nath, ty toho pro mě tolik děláš a já pro tebe absolutně nic. Jen ti přidělávám problémy. Omlouvám se.
"Ale Jacksone, vždyť mi žádné problémy nepřiděláváš. Já ve tvém věku byla taky taková. Stejně i Cleo."
"Jenže Cleo je v Norsku a taky o ní už nikdo dlouho neslyšel." Ušklíbl se.
"To máš pravdu. Naposledy se ozvala... No už je to nějakej uherskej rok."
"To je." Oba na sebe usmějou. "A moc děkuju, Nat, si ta nějlepší sestra." Děkovně se na sestru usměje.

O chvíli později, když už byla Nathalia ve svém pokoji, někdo zaťukal na její dveře.

"Dále." Vyzvala onu osobu.

"Ahoj Nath, potřebuju pomoc." Ze dveří se vynořila Rose. Zavřela za sebou dveře a sedla si do bílého křesílka, které tam Nathalia měla.
"Ahoj, no povídej." Vyzvala ji, odhodila časopis a opřela se více ve svém křesle.
"No, dneska ... Prostě; dostala jsem pozvánku na večírek a nevím, jestli tam mám jít."
"V tom ale nevidím žádný problém."
"No počkej, dal mi ji Rany. Tak mi poraď, ty jsi přes ty kluky." Rose se usmála.
"Rany? Rany ti dal pozvánku na večírek? Holka, běž tam!" Žasla Nathalia.
"Ne, ne! Nebo jo?"
"Jo! Který holce by dal Rany jen tak pozvánku na jeho večírek?"
"Já nevím. Nemám co na sebe."
"Ale máš, já ti něco půjčím, ale hlavně tam musíš jít!"
"Ale já nev-"
"Žádný ale já, prostě půjdeš a parádně si to tam užiješ."
"Tak jo." Na Rose byly ještě pořád vidět pochyby, ale pak se zdálo, že už vážně začala přemýšlet o tom, zda tam doopravdy jít.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.